Tento příspěvek vlastně do rubriky motorkářů ani nepatří, ale třeba mi nebudete moc nadávat.
Nějaký čas mi hlavě zrál nápad projet na motorce s maminou jako spolujezdcem Evropou ke kanálu La Manche.
Jak se ale termín blížil, začala moje drahá polovička různě kličkovat, až padlo ultimátum : buďto pojedu sám nebo pojedeme spolu, ale autem. Pěkně mě to štvalo, ale když spolu kroutíme už 33 let společného života, tak se nedá nic lámat přes koleno. Vlastně jsem ji i chápal, protože baťůžek nemá na růžích ustláno.
Alespoň zůstalo u spaní po kempech a u jízdy v jedné stopě v podobě kola.
A tak jsme tedy vyrazili po dálnici Německem do Heidelbergu.
Starobylé universitní město nás přivítalo slavnostní atmosférou, protože měli zrovna nějaké významné výročí. Všude samé prapory, muzika a k tomu dobový průvod panovníka a jeho choti. Němci si na toto potrpí. Ale prohlídka starého města stála za to a pak jsme pokračovali dále do Freiburgu im Breisgau podle itineráře. Tam jsem měl připravený kemp a večerní návštěvu historického jádra.
Kemp klapnul bez problémů a město nás dostalo. Kroužili jsme na kolech v jeho malebných uličkách skoro do půlnoci. Katedrála, různé brány, hrázděné domy, pouliční kanálky s čistou vodou, klid, pohoda. K tomu pořádný řízek a pivo. Usínali jsme jako v ráji. A to jsme ještě netušili, co nás čeká druhý den.
Ráno jsme překročili hranice Francie a začali systematicky pročesávat prostor mezi Freiburgem a Strasbourgem. A to bylo něco. Co město, to perla.
Hned na úvod jsme zavítali do Colmaru.
Milovníci starých měst s hrázděnými domy tady najdou nejen domečky jak z pohádky, ale k tomu ještě spoustu vodních kanálů, skoro jako v Benátkách. Nádhera na druhou.
Pokračovali jsme do Eguisheimu, městečka přibližně kruhového půdorysu se třemi řadami opevnění. Opět hrázděné domy a domečky s uličkami někde tak úzkými, že se ani nedalo jít vedle sebe. Musel tady být docela těžký život, ale zase měli opevnění, a tak se jim hned tak někdo nedostal na kobylku.
Další zastávky byla v Selestatu. Opět nás čekalo poježdění po kamenné dlažbě starého města s výstavními domy a náměstími.
Když jsme všechno objeli ( samozřejmě na kolech, vždycky jsme zajeli autem někam na parkoviště a dál pokračovali kolmo ) vystoupali jsme 600 výškových metrů nad okolní terén pod Chateau du Haut - Koenigsbourg, zkráceně hrad Koenigsbourg.
Ten nemá u nás svojí velikostí obdoby. Do konce 19. století byl asi 250 let opuštěný a zpustlý, ale pak bohatý panovník rozhodl dát památku opět dohromady a docela se mu to povedlo. Pro nás byla prohlídka hradu samozřejmě spojena i s parádními výhledy do roviny Vogéz a kopců Černého lesa, který hrad z jedné strany obklopuje. Bylo jako vlastně celý týden hezky, takže panoramata byla na jedničku.
Pak už zbývalo jen pár kilometrů přesunu do Strasbourgu.
Zase pohodový kemp, ale hlavně cyklostezka, která nás dovedla z okraje města do centra. Tyhle podvečerní a noční prohlídky měst mají své kouzlo v tom, že je vše možno okouknout jak za denního, tak i umělého osvětlení. Noční město bylo úplně nádherné. Zase hrázděné domky, krytý most, spostu kanálů, katedrála a radnice. K tomu dobrá večeře a potom ulehnutí v klidném kempu, no co si jeden může přát.
Ráno nás čekal den s velkou porcí nejem plánovaných prohlídek měst, ale také kilometrů.
Tak jsme brzy zabalili a postupně přes Marmoutier, Saverne, Nancy, toul, Metz, Verdun a Remis směřovali do Paříže.
Celý den jsme byli v jednom kole. Tedy na kole, bez nich by se vše těžko stíhalo. Takže jsme objeli všechny kamenné a zlaté brány, všechny menší i větší katedrály, paláce i malebné storobylé uličky. No bylo toho dost a dost. Ve Verdunu jsme se poklonili padlým z 1. světové války a hurá na Paříž.
V Paříži jsem měl pro vylepšení pobytu zabukovaný hotel a ten jsme v noci kupodivu i našli. Ráno jsme otevřeli okno a Eifelku jsme měli jak na talíři. Dopoledne jsme podle plánu strávili v muzeu De Orsay, kde jsme si po třech hodinách tradičně připadali jak po pochodu Praha- Prčice, ale zbytek dne až do hluboké noci jsme si pak pojezdili a pokochali městem do syta. Kolo má tu výhodu, že se člověk kochá a jede, nikde ho neomezují auta, všude ho zaparkujete, nenadává, nebrečí....ale to jsem zabředl někam jinam.
No prostě a jednoduše : v Paříži bylo dobře.
Spánku bylo tak akorát a tak jsme okolo 9.00 vyrazili dál na západ, 325 kiláků do Mont Saint Michel. Cesta utekla jako voda a po poledni jsme se v proudu turistů vydali z parkoviště k této druhé nejnavštěvovanější památce Francie. Až když jsme vstoupili do kamenného města a katedrály a jejích obrovských prostor, jsme si uvědomili, jakou to všechno muselo dát strašnou práci. Na skále, na kopci, obklopeno mořem. A po staletí se tam normálně žilo a pracovalo, tedy asi ne normálně, to si ani neumíme představit.
Každopádně je to krásná památka a stojí za to si na ni udělat čas. A ten nás již tlačil k přesunu do Normandie.
Přes Granville a Coutances s jejich kamennými domky a katedrálami jsme doputovali na pobřeží kanálu La Manche do prostoru pláže Omaha, kde jak známo proběhla v roce 1944 invaze části spojeneckých armád.
Těšil jsem se na to, až toto místo uvidím na vlastní oči, ale musím se přiznat, že jsem na konec chodil po pláži a po přilehlém kopci skoro se slzami v očích. Mezi německými zákopy, kulometnými posty a betonovými bunkry pro dělostřelce byl tak malá vzdálenost, že jatka jsou opravdu jen slabý odvar toho, jak to tady muselo za války asi vypadat. Byl to opravdu skličující zážitek. O památníku padlých již ani nehovořím. Ale asi je dobře tato místa navštívit a udělat si o této části historie konkrétní představu.
Kemp nám opět vyšel napoprvé a tak jsme při sklence dobrého vína dlouho do noci rozebírali zážitky dne.
Nazítří nás čekalo zase něci jiného, po hrázděných, kamenných a opevněných městech jsme se těšili na starobylý přístav Honfleur a křídové útesy v Dippe.
Přístav je, jako když se zastavil čas. Všechno okolo něj žije současností, restarace a kavárny se svými zahrádkami, ale nezvykle vysoké až šestipodlažní domy a hlavně kamenné zdi ke kterým jsou dnes přivázány různé plachetnice a motorové čluny, dýchají 17. stoletím a všemi těmi pirátskými výpravami. Vůbec se nám odsud nechtělo. Ale útesy nás již volaly a tak jsme asi po 100 kilometrech stanuli na opravdové pláži kanálu La Manche lemované bílými křídovými útesy. Tedy nebyly zrovna bílé, ale místo to bylo skoro magické.
Odsud se nám nechtělo tedy už tuplem.
No nic naplat, čekala nás Belgie. Do Brugge jsme po někalika zastávkách dorazili až k večeru a poprvé jsme se nevešli do kempu. Jiný byl někde dál od města, a tak jsme to vyřešili bivakem v autě, ale před tím jsme si ještě do sytosti prohlédli staré město.
A to tedy byla opět nádhera.
Domečky, kostely, radnice, náměstí, kanály, úplně starobylá zákoutí a hlavně přátelská atmosféra a pohoda. Po vynikající večeři a nočním kolečku městem jsme ulehli úplně zmoženi zážitky. Pořádný odpočinek už byl po pravdě potřeba.
Poslední den našeho turné jsme jako pravidelně vstávali do slunného rána a už po osmé vyrazili směr Brussel.
Brussel byla naše poslední plánovaná zastávka a určitě splnila očekávání.
V městě jsou k vidění nejen vyhlášené památky jako radniční náměstí, královský a justiční palác, čůrající chlapeček nebo vítězný oblouk, ale také Atomium a současná výstavba různých evropských institucí.
U vítězného oblouku jsme objevili nejen parádní fontány, ale i obrovské prostory technického muzea, kde hlavně expozice automobilů je velice vydařená.
Celou cestu domů jsme si krátili vracením se k různým dnům výletu. každý přinesl něco jiného, nejdřív těžší německá města. Potom vzdušná hrážděná města slunné Francie. Katedrály a připomenutí 1. války, následovala Paříž a Saint Michel. To je od každého kousek. Normandie to byl úplně jiný svět a belgická města byl bonbonek na závěr.
Najezdili jsme za 7 dnů asi 3650 kilometrů.
Na motorce by to bylo všechno intenzivnější, ale co se dá dělat.
Všem cestování chtivým můžu podobnou trasu jen doporučit.
Páťa