Článek zaslal Radek Kriegler.
Sajdkáristi Ondra a Radek putují z Cuzca přes Nazcu do cíle své 18-denní jihoamerické moto expedice - peruánské Arequipy
(volné pokračování cestopisu Jak jel Ondra v sajdkáře do světa – 4. závěrečná část)
Po náročných dnech v terénu dva dny nocujeme v hotýlku, kde mají i teplou vodu a po důkladném prospání se vydáváme na prohlídku náměstí Plaza de Armas v Cuzcu a jeho bezprostředního okolí. Oba se cítíme již daleko lépe než včera a tak vstřebáváme atmosféru odpoledního a večerního Cuzca plnými doušky.
Rozlehlému náměstí vévodí Katedrála postavená na základech paláce Inky Viracochy a poblíž jsme nalezli i Museum Inca – původně Admirálův palác, který se honosí titulem jedné z nejkrásnějších koloniálních budov v celém Cuzcu. V muzeu se nachází incké textilie, trepanované lebky a také úžasná sbírka dřevěných váz. Celé náměstí se nachází v místech původního inckého obřadního náměstí – tzv. Huacapata.
Neodoláváme a zavítáme do pár krámků, prodejci suvenýrů nás každou chvíli atakují se svými uměleckými výtvory. Ondra už asi počtvrté obdivuje zdárné olejomalby, které nosí prodavači v deskách a jelikož jsme pro ně dobrá bílá kořist, každou chvíli nás někdo oslovuje. Dokonce když si večer sedneme na vedlejším náměstíčku na lavičku, abychom natočili pár záběrů, i tady za námi chodí prodavačky nabízet všechno možné – obrázky, čepice, rukavice, vyfocení s lamou, ručně tkané taštičky s nápisem Cuzco, pletené výrobky atd. Nejlépe ještě s malým děckem na zádech,kterému teče nudle... Jeden prodavač fotek Ondrovi vehementně vnucuje fotografii s lamou, ale Ondra se zdatně brání – představa breberek z lamy i prodejce na jeho ošacení se mu hrubě nelíbí.
Cuzco má neopakovatelnou atmosféru a je opravdovým pupkem světa své doby. I nám učarovaly úzké uličky a příjemní lidi, kteří nám vždy pomohli tam, kde se náš tříkolový invalidní vozík zasekl nebo začal padat z kopce. Balancování na 3 kolečkách se prý na rovině dá zvládat v pohodě, říká Ondra – i tak se nám párkrát málem podařilo Ondru vysypat.
Vůbec lidé v Peru k nám vždy byli velmi vstřícní a ochotní když přišlo třeba na to, že jsme potřebovali Ondru přenést ať už do pokoje nebo třeba na záchod. Stačilo jen ukázat na nohy, já jsem Ondru vzal za ramena a druhý člověk vzal nohy a už se šlo. Taky pánové policisté k nám byli mírní – jednak jsme neplatili za průjezdy placenými úseky silnice (jsou skoro všude na horách, částky mírné), i když jsme spadali do sporné skupiny tříkolových vozidel (motorky poplatky neplatí) a také když už nás zastavili po projetí nějaké té jednosměrky opačným směrem – stalo se dvakrát, nejsou tady značené směry – tak se spíše bavili pozorováním a obdivováním sajdkáry než udělováním pokut a kárných rad.
Našimi největšími fanoušky byli kromě mávajících dětí pracovníci silničních staveb a řidiči turistických dodávek a kamionů – nikdo z nich nezapomněl zvednout ruku na pozdrav, usmát se, blikat a troubit na pozdrav – prostě sajdkára i tady stejně jako loni v Ladakhu vzbudila vlnu upřímného zájmu. Focení sajdy i osádky domorodci bylo také na denním pořádku.
Z peruánských specifik jsme zaregistrovali oblibu ranní snídaně i pozdější noční večeře přímo na ulici u kolových pouličních občerstvení vybavených lavičkami, protrubování klaksonem při jakékoli možné příčině, ve městech se zpomaluje provoz příčnými vysokými pruhy, ženy v některých regionech nosí stejné klobouky jako u nás muži, zajímavé bylo pozorovat veřejnou dopravu. Collectivos(starší dodávky), jejichž osádku čítá kromě řidiče také z dveří vyčnívající obsluha křičící Cuzco, Cuzco nebo Puno, Puno a kde se nastupuje téměř za jízdy, jsou opravdu unikátní.
Nás již čeká přesun z Cuzca přes hory do pouštního města Nazcy, a tak se další den loučíme krátkou projížďkou okolo náměstí a přilehlými uličkami s Cuzcem, naposled máváme na odbočce v Chincheru Pucamarce a pokračujeme po krásné asfaltové silnici uprostřed nádherných hor k našemu dalšímu cíli.
Nejprve musíme překonat dlouhé klesání z oblasti Altiplano – sjíždíme opět až do údolí do oblasti tropické džungle nekonečnými serpentinami – plně naložená sajda se řídí o poznání obtížněji, a tak musíme ubrat na rychlosti, a projíždíme spíše turistickým tempem. Čeká nás znovu stoupání na vrchol dalšího andského hřebene, kocháme se nádhernými výhledy, fotíme a odpoledne zatáčkami dojíždíme do Abancay – města, které nám připomíná bolívijský La Paz – také tady není jedna ulička rovná, město leží na velmi prudkém svahu. Za asistence místních se nám podařilo najít vhodné ubytování, které má bezbariérový přístup a kde motorku parkujeme přímo před pokojem. Jdeme se ještě před setměním projít, když tu u nás zastavuje místní vozíčkář – má speciálně upravený skútr s pomocnými balančními koly a ovládáním na pravou ruku – levou má nehybnou a nacvakává si ji pomocí šroubu a západky na levé řídítko - brzdu má na páčce na pravé straně pod sedadlem, plyn přidává klasicky. Vozí na skútru pětiletou holčičku a radostně na nás mává když vidí sajdkáru s vozíčkářem. Vysvětlujeme mu, že jsme ztratili kolečko od vozíku, on na chvíli zmizí, dáváme si spicha na náměstí, a milý vozíčkář z Abancaye nám přivezl starší použité kolečko a za chvíli zase mizí. Bohužel neznáme jeho jméno, ale rádi bychom mu touto cestou poděkovali – byl prima a hned nám pomohl sehnat to co jsme potřebovali.
My pokračujeme další den ráno do Calhuancy. Cesta je již méně náročná a my si užíváme dalšího krásného slunečního dne. Pořád ovšem projíždíme serpentinami a horskými pásmy a tak když ve 2 hodiny odpoledne navrhuji Ondrovi přespání v Calhuance Ondra volí raději jízdu dále – jede se v pohodě. Další větší městečko po celkově 300 km, které jedeme tento den, je Puquio – než do něj však dojedeme začíná se smrákat, a v kombinaci s ledovým větrem začínáme mrznout – dáváme zavděk nepromoky a moto kalhoty Geneze, abychom se uchránili před náhlou změnou teplot. Serpentýny dolů do Puquio jsou nekonečné, už asi hodinu vidíme dole ve tmě světla městečka, ale trvá to dlouho než se k němu skutečně dostaneme. I tady nám ochotná rodina jedoucí na skútru ukazuje za jízdy kudy k nejbližšímu hostalu...
Poslední den přesunu horským pásmem And absolvujeme 140 km většinou sjížděním do pouštního města Nazcy. Nejprve se ale musíme dostat přes náhorní plošinu, kde je rezervace lam vikuňa. Řízení zde opravdu vyžaduje zvýšenou pozornost – každou chvíli jsou vidět na silnici černé stopy od brzdících pneumatik, i nám takhle hupslo stádo lam na cestu ani jsme nevěděli jak. Naštěstí se všechno zvládá bez karambolu a Ondra byl připraven a držel se madla. Vikuňové a vikuňky jsou plaší a rychle prchají z dosahu zvuku motorky jejich krásných běžeckým stylem tělo doleva, hlava a krk doprava a naopak. Znovu si připadáme jako na safari a je nádherné pozorovat volně se pasoucí stáda lam. Pak nás již čeká tříhodinové sjíždění do Nazcy a hledání vhodného hostalu. Nakonec zůstáváme další dvě noci v hospedaje El Condor v blízkosti náměstí – zejména díky ochotné babičce, která byla na recepci a která z nás měla velkou radost.
Nemají ovšem garáž a tak dáváme zavděk nabídkou okolo projíždějích motorkářů,kteří nám ubytovali motorku v jejich soukromé garáži. S kanaďankou, manželkou motorkáře se také domluvíme anglicky, a tak nám pomáhají nejen odtajnit proč nefunguje bankomat (nefungoval jen na anglické menu, španělsky to šlo v pohodě...), ale také sehnat kamaráda kováře, který Ondrovi k darovanému kolečku od motorkáře z Abancaye vyrábí kopii uchycení, které vypadá ve finále jako originál – Ondrovi tak ušetřil pěkných pár tisíc za koupi náhradního originálního dílu.
V Nazce probíhá festival oslav založení města – každý večer po dobu našeho pobytu se zde oslavuje do půlnoci, jsou zde obrovské ohňostroje, na podiích se tančí a hraje až do večera, všude spousta dobrot a přihlížejících lidí. I my si užíváme slavnostní atmosféry a po dalším dnu, kdy jsme navštívíli Nazca Lines (Ondra vylezl nahoru po kolenou v prachu a kamení) a absolvovali jízdu do Marconi – San Juan k Pacifiku (nádherné pobřeží, silný vítr a ježdění po dunách, výborný oběd v čínské restaurace a natáčení sajdy na dunách s taxikáři tříkolek) a zpět, se necháváme zlákat hospůdkou u náměstí, kde je pár lidí a v chlaďáku zahlédneme Pilsen. Majitel je velmi ochotný, polovina hospody jsou jeho dcery a jejich partneři, a poté, co několikrát i se svým synem pomohli Ondrovi na baňos (záchod) se loučí s Ondrou a má téměř slzy na krajíčku. Byli moc milí, vzali nás mezi sebe a Ondrovo první pivo šlo také na jejich účet... V noci ovšem nemůžeme moc spát, oslavy založení města a katolického svátku jdou ruku v ruce až do půlnoci a ráno od šesti to začíná znova.
Moře u Marconi nás suchozemce opravdu hodně potěšilo, a tak přemýšlíme o variantě, že zbytek cesty zkombinujeme s pobytem u moře. Nakonec volíme přespání v Aticu, vítězí dobrodružné srdce nad zdravým rozumem, my se naposled loučíme s krásnými mořskými dunami a pouští, a vyrážíme tři dny před koncem expedice směrem od mořského pobřeží zpět do vnitrozemí – naším cílem je kaňon Cotahuasi. Od této etapy nás hodně lidí odrazovalo – prý je to naprosto nevhodné pro sajdkáru, tak jsme zvědavi, jestli náročnost průsmyků překoná loňský přejezd Kunzum La (4551 m.n.m.) v Ladakhu, kdy se nám s Janou rozpadl tlumič na cimprcampr, a zbytek cesty včetně nejtěžšího průsmyku Kunzum La a nejvyššího Khardung La (5602m.n.m) jsme museli dojíždět na kusu železa místo tlumiče.
Pod horami v městečku Carire necháváme v úschově 25-ti kilový batoh s věcma, necháváme si u mechanika pro jistotu doplnit upadlé šrouby na středové vzpěře a vyrážíme zdolávat prašné, kamenité cesty ve výškách kolem 4000 – 4500 m.n.m.. Offroadový úsek zabere celkově 6 hodin, my máme za sebou 250 km po asfaltu a vjíždíme do zrádných horských terénů ve 2 hodiny odpoledne.Zpočátku jde všechno hladce a my si užíváme dvouhodinové jízdy do kopce a předjíždíme slabší kubatury...Občas se musíme zeptat na cestu náhodného okoloprojíždějícího motorkáře, a začínáme se pomalu blížit k ledovci Nevado Coropuna 6613 m.n.m. Horská krajina je nádherná, představte si, že vás někdo nechá jezdit po vrcholcích Krkonošského národního parku, tady v kombinaci s výhledy na stáda lam a zasněžené vrcholky ledovců.
Nu, a uprostřed této nádhery v 5 hodin odpoledne se to stalo – na rovném úseku, kde nehrozily žádné pády do údolí bylo možno sajdu rozjet i na rychlost kolem 50 km v hodině – a právě zde se objevily znenadání písečné prohlubně , a v jedné z ní byl dobře ukrytý ostrý velký kámen. Co čert nechtěl, sajda šla natvrdo rámem na kámen, motorka si kecla k sajdě, jako když důkladně budované připojení někdo ustřihne, a my teprve po zastavení, které jsme ustáli, zjišťujeme, že je prasklý rám. Do cíle nám zbývají 3 hodiny a my jsme uprostřed hor ve výšce 4700 m.n.m.mezi ledovci Nevado Coropuna a Nevado Solimana (6323 m.n.m.) a nevíme jak dál. Přicvaklí k sobě jako milý s milou se snažíme dojet pár desítek metrů k jakési stáji a u ní stojí člověk – hurá! Ptáme se jestli můžeme přenocovat, ale on tady jenom čeká na horský autobus, který jede z Cotahuasi do Arequipy 2x za týden. Za další hodinu se tady objeví i jeep, který jede do Cotahuasi- nakládáme Ondru do jeepu, ukroutíme zbytek plechu na kterém drží sajda, nakládáme ji také na jeep, a já jedu na motorce se zbytkem rámu na připojovacích vzpěrách.
Řízení motorky se zbytkem konstrukce od sajdy je v písčitém terénu hodně náročné a tak balancuji jak se dá, řidič jeepu spěchá a pořád mě popohání k vyšší rychlosti, až najednou zavadím o zbytek rámu ve vyjeté kamenité koleji a padám. Dopad na záda byl tvrdý, zvedám motorku, jedu ještě půl hodiny a začínají mne nesnesitelně brnět ruce. Už dát jet nelze, nemůžu udržet řídítka a tak zastavuji, rozhodnut dojet také jeepem – záda hodně bolí, nevím jak vážné mé potlučení je. Jeepař mne po krátké diskusi přesvědčí že za 2 kilometry je rovná cesta – je už devět hodin večer, ruce přišly k sobě, a tak ve tmě dojíždím – abychom se po další hodině jízdy zastavili na dohled od městečka Cotahuasi, které leží v údolí a jsou vidět jeho světla, ale stojíme před překážkou, kterou nelze vozmo překonat – právě před chvílí spadl kus hory, a silnice je totálně zavalená kameny. Budeme tady nocovat do rána, kdy přijede těžká technika a odklidí zával...
...znovu řešíme jak dál, a když vidíme jeepaře jak telefonuje do údolí, požádáme ho o zavolání ambulance – záda a ruce mě pořád nesnesitelně bolí a Ondra potřebuje do údolí do postele. Saniťáci jsou tu za chvíli a přenášejí Ondru s vozíkem a za nimi ve tmě klopýtám já – všichni se lekají, když zahučím z kamene dolů – bojí se, že se kamenná lavina spouští znovu. Já je ještě přesvědčuju, že musíme dostat na druhou stranu i motorku, a tak mi pomáhají odházet kameny a převézt motorku přes zával.
Sjíždíme dolů do Cotahuasi do místního hospitalu – hodná paní doktorka Marcía se mylně domnívá, že je potřeba vyšetřit Ondru, který je sice hodně zaprášený, ale v pohodě. Za chvíli Ondra díky přirozenému vyššímu tlaku leží v andělíčku na pokoji a já pořád čekám na vyšetření – naštěstí nemám nic zlomeného, vše se za chvíli vysvětlí a pár pilulek proti bolesti vše spraví. Paní doktorka nám zařizuje hostal, přesunutí do hostalu sanitkou a druhý den kdy přijdu na kontrolu, jde se mnou také vzbudit opraváře, aby nám svařil rám od sajdy. Taky nám zajistila, že jeepař s věcma a sajdou se opravdu ukázal a sajdu, kterou jsme nechali před závalem na jeho korbě, nám také předal.To všechno grátis protože potvrzení o tom, že jsem pojištěn na úhradu zdravotní péče zasílám až zpětně, neboť jsem ho zanechal v batohu v Corire. Moc děkujeme paní doktorce za její milou pomoc – druhý den ji potkáváme i se sestřičkou v městečku, a všichni se smějeme včerejšímu extempore.
Před závěrečným dnem jízdy z Cotahuasi do Arequipy (400 km, dvanáct hodin jízdy, z toho šest hodin ve stejném terénu jako ve středu) vydatně odpočíváme a já si dávám do kupy záda. Zbytek dne věnujeme prohlídce městečka. V pátek vyrážíme v 6.30 hod a cesta přes hřebeny průsmyky mezi ledovci se komplikuje díky ztrátě výkonu motocyklu a sajdě, která je svařená špatně (motorka se odklání od sajdy místo aby se k sajdě mírně přikláněla nebo byla připojena souběžně) a řídí se jen velmi obtížně. Musím vše vybalancovat - v úsecích s řidším vzduchem se šineme rychlostí 5 km za hodinu. Jsme šťastní, když jsme po šesti hodinách na asfaltu, v Corire přivazujeme batoh a po 12 hodinách jízdy kotvíme v Inca Reisen v Arequipě (http://www.peru.txt.cz). Zůstáváme do neděle a v neděli šťastni, že se nám podařilo naplnit cíle výpravy měrou vrchovatou, se vracíme zpět čtyřmi leteckými spoji do Prahy.
Příjezdová tiskovka bude ve čtvrtek 16.9. v 16.30 hod.v Karavanseraji v Praze 1, a zde si promítneme první fotografie z cesty a popovídáme zážitky tak, jak jsme je prožili na naší 18-denní motocyklové výpravě s názvem Titicaca 2010.
Ondra jede se sajdou do AND - 4. část (závěr)
- Charlie
- Příspěvky: 3452
- Registrován: úte 27. led 2009 22:55:04
- Moto: BMW R1200GS ADV
Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host